Bělorusko Podzim 15.-19.11.2019 

Konečně web a taky můj první blog, kam bych se chtěl vypsat z toho, co mám v hlavě. Jen dopředu varuji, že moje čeština je na opravdu špatné úrovni, což je také důvod, proč jsem se rozhodl sem psát. Prostě psát, psát a psát, však ono se to možná zlepší.
Doufám, že vás tím tedy hned na začátku neodradím a přeji vám příjemné počtení mého prvního pokusu o jakési sebevyjádření…

No dost úvodu, který stejně nikoho nezajímá.

Po jarním výletu do Běloruska jsme naznali, že by bylo príma si do této země zajet na poznávací zájezd, což jsme minule bohužel moc nestíhali.
 Fotky z jarního výletu zde:
Fotky z ukázky na Stalinově linii https://www.zonerama.com/Sedlak/Album/5298490

Na výlet se přihlásilo docela dost lidí, ale jak to tak bývá většina odpadla a my nakonec ještě narychlo sháněli někoho, abychom zaplnili místo v mé dodávce a hlavně splnili počet minimálně pět lidí (což je minimum pro společné vízum).
Noc před a den první
Nakonec se mnou tedy vyrazili Jarda Dvořák s rodinou, přidal se k nám Staňa Průša a samo sebou organizátor všeho Kamilka, které tímto moc děkuji za pomoc s vyřízením víz, komunikaci v angličtině i ruštině...no vlastně jí vůbec hodně vděčíme za tento výlet.
Na cestu jsme vyrazili ve čtvrtek večer ode mě z domu, kam jako první dorazil Standa - kolem šesté hodiny večerní. Následně jsme v blízkých Letovicích nabrali Kamilu, která přijela z Prahy. Poté následoval nejkratší z úseků naší trasy, a to přejezd na základnu v Prostějově, kde jsme naložili Jardu s rodinkou a dali si před dlouhou noční cestou poslední pořádnou českou večeři, a to na Kolibě U Tří králů, kde nám Jarda zařídil rezervaci (ano byla potřeba, jelikož nám i tak kradli lidi židle). Večeře opravdu bodla, jelikož dalších 700 km jsme přežili jen z ní a spousty benzínkového kafe. Dlouhá cesta směr Ostrava-Varšava-Brest nám zabrala nějakých 10 hodin, a to včetně přechodu hranic, které od příjezdu na polskou stranu a výjezdem z běloruské trvalo krásnou hodinu. V tu chvíli jsme si, ale museli na našich hodinkách přidat další dvě hodiny. Ne, nestal se žádný zásek, jen šlo o překročení rovnoběžky a absencí zimního času, který v Bělorusku nemají.
První zastávka v Bělorusku se konala u velkého obchodního centra, u kterého jsme si dali naše první běloruské jídlo...V KFC :D…Poté následoval nákup levné a kvalitní nafty - cena je cca 14kč/l (v celém Bělorusku ji s minimálními rozdíly koupíte za stejné peníze). Potřeba bylo také koupit mýtnou krabičku a zaplatit mýto, které se v Bělorusku na dálnicích platí - takzvané Bel Toll. Nezbytná byla také výměna běloruského rublu za eura ve směnárně, kde stejně jako pohonné hmoty je státem daný kurz, takže je jedno, kde si peníze měníte, nikde vás neoškubou. V neposlední řadě jsem si zde pořídil sim kartu s neomezeným tarifem na měsíc, a to včetně internetu. Jen tak pro zajímavost mě to vyšlo na pro nás směšných 180 Kč.​​​​​​​




No a po vyřízení všech těchto nezbytností hurá do komplexu Brestské pevnosti, kde jsme měli mít zajištěno ubytování na noc. Ano, správně píši měli mít...Bohužel jsme nedali dostatečně vpřed vědět a ubytovací prostory již byly plné. Ale dostali jsme pár užitečných rad, jak a kde se nejlépe ubytovat. No, co naplat, jelikož bylo ráno rozhodli jsme se ještě pro návštěvu, no dobře já se rozhodl, pro návštěvu místního posádkového hřbitova, který mě zaujal svojí monumentálností. Taky už jsem se moc těšil vyzkoušet nový fotoaparát, který jsem si na tuto cestu pořídil. Šlo o APSC bez zrcadlovky Nikon Z50 a jako objektiv jsem po celou cestu používal kompaktní a lehoučký základní objektiv 16-50.​​​​​​​




Po průzkumu a nafocení hřbitova jsme se vypravili do centra města Brest.
Zde jsme po kratší procházce našli útulnou čajovnu, kde jsme zapadli naplánovat naši další trasu, a hlavně začali koukat po zajímavém ubytování.
Vyskočilo na nás hned několik zajímavých apartmánů s nádhernými fotkami, ale s až podezřele (na místní poměry) nízkou cenou a jaksi jsme tomu ani nechtěli věřit. Ovšem všechny nabídky byly podobné, tak jsme vybrali jednu, která se nám zdála nejzajímavější a učinil jsem rezervaci, která proběhla rychle a bez problémů. Ubytování se nacházelo hned kousíček za rohem, tak jsme si dohodli čas a do hodinky se na místo přesunuli. Po lehkém zděšení z ne moc dobře vyhlížející chodby, jsme byli ubytováni v nádherně a čistě zařízeném bytě s kompletní výbavou včetně kuchyňky a obrovské vany. Platba proběhla v hotovosti v rublech (bylo možné platit ale i eury nebo dolary).
Takže pokud zavítáte do Brestu vřele doporučujeme a ano fotky vážně nelžou…  https://www.booking.com/hotel/by/ambassador-poushkinskaya.cs.html?aid=357033;label=postbooking_confemail;sid=26e9bde13f0c0152c02d6b038ef6f1ef;dist=0&keep_landing=1&sb_price_type=total&type=total&

Apartmán se nacházel nad útulnou hospůdkou, kde si Jarda hned našel kamarády, takže se tam přesunul no a vlastně tam již zůstal. My si tady dali každý taky pivko a pak si šli projít Brest a jeho centrum s památníkem tisíciletí, velkou tržnicí, parkem a taky najít nějaký šikovný obchůdek s vodkou na večer. Zhruba půllitr kvalitní vodky zde vyjde na 80 Kč, takže volba tohoto místního pití byla už předem daná. A upřímně po zhruba 24 hodinách na nohou (teda v sedě za volantem a pak na nohou) opravdu přišla vhod a spalo se jako po ráně palicí..

Fotogalerie z prvního dne zde: https://www.zonerama.com/Sedlak/Album/5773858




Den druhý
Ano spalo se…A nevím, jestli to bylo dáno předchozím namáhavým dnem, časovým posunem nebo lahví vodky, ale lehce jsme si přispali. Jako první začala bytem rejdit Kamča a když jsem byl vzhůru i já vyrazili jsme ostatním pro snídani, abychom je nebudili a nechali je dál v říši snů, i přestože už bylo po desáté ráno
Po navrácení již ale byli čílí, takže jsme si zabalili a než se vše naložilo do auta a uklidilo, vyrazili jsme na náměstí Lenina s jeho sochou a k logu Brestu, u kterého jsme si udělali pár obligátních selfíček.




Poté jsme se konečně všichni sešli, sedli do dodávky a přesunuli se na obhlídku monumentálních památníků v komplexu Brestské pevnosti. Pevnost byla postavena na místě někdejšího středověkého osídlení, existujícího na ostrovech na soutoku řek Bug a Muchawiec a měla sloužit k ochraně západních hranic Ruské říše. Projekt navrhl ruský vojenský inženýr Dolovan v roce 1799 a rozpracovali ho inženýři Opermann, Maleckij a Feldmann, kteří navrhli čtyři obranné zóny. Plán byl schválen roku 1830. Centrální zóna Citadela byla vybudována na místě starého obchodního centra města a následně se rozrostla až k rameni řeky Muchiawec. Jižní, volyňské opevnění, vzniklo na místě brestského hradu, zbořeného v průběhu stavby. Severní opevnění vyrostlo na místě Kobrinského obvodu města Brest, kde se předtím nacházely veřejné budovy i soukromá zástavba. Západní, terespolské opevnění vzniklo při západním rameni řeky Bug. Vnější obrannou linii tvořily desetimetrové valy a náspy s cihlovými kasematami, kryjícími přístupy ke kanálům a mostům. Základní kámen byl položen 1. června 1836 a v roce 1842 se pevnost stala bojeschopnou. Celková plocha pevnosti činí 4 km², délka obranných valů 6,2 km. Nejlépe chráněnou část – Citadelu – tvoří dvoupodlažní kasárna, dlouhá asi 2 km. Její valy jsou zhruba 2 metry silné a 500 kasemat mohlo poskytnout útočiště až 12 tisícům vojáků se zásobami a municí. Za první světové války byla pevnost v roce 1915 evakuována a některá obranná zařízení byla zničena. V roce 1918 se stal Bílý palác pevnosti místem podepsání brestlitevské mírové smlouvy. V důsledku této smlouvy a v důsledku sovětsko-polské války připadla pevnost v roce 1921 Polsku. V září 1939 byla pevnost dobyta Němci, přičemž byla poškozena Citadela i Bílý palác. Když v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov došlo k ustavení nové hranice na řece Bug, připadla hlavní část pevnosti ležící na východním břehu této řeky Sovětskému svazu. Opevnění na západním břehu Bugu ovládali Němci, kteří i z tohoto místa přepadli 22. června 1941 centrální pevnost. Obrana pevnosti Brest se tak stala jednou z prvních významných bojových střetnutí Velké vlastenecké války. V roce 1965 obdržel Brest titul Město-hrdina a v roce 1971 byla pevnost přeměněna na památník. Památník obránců pevnosti Brest byl vybudován v letech 1969 až 1971 podle projektu tvůrčí skupiny, kterou tvořili architekti V.A. Korol, V.P. Zankovič, G.V. Sysojev, V.M. Voliček, O.A. Stachovič a J.I. Vozglavil, sochaři A.O. Bembel, V.D. Bobyl a A.P. Kibalnikov a inženýři speciálních konstrukcí M. Gordin, M. Mets, L. Vasiljevová a A. Smolskij. Jimi navržený památník se nachází ve východní části někdejší Citadely. Součástí kompozice je několik soch a sousoší, dále několik bronzových desek s reliéfy, nekropole s ostatky 853 padlých obránců pevnosti a věčný oheň. Centrálním prvkem kompozice je socha s názvem „Odvaha“, představující poprsí vojáka vystupující z betonového bloku. Další masivní socha, „Žízeň“, představuje vojáka, který nastavuje ocelovou přilbu, aby do ní nachytal stékající dešťovou vodu. Výrazným vertikálním prvkem kompozice je obelisk ve tvaru bodáku, který se vypíná do výšky 104,5 metrů a jehož hmotnost představuje úctyhodných 620 tun. V roce 2011 byl v Brestské pevnosti odhalen ještě jeden památník. Jedná se o sousoší s názvem „Hrdinům hranic, ženám a dětem, které svojí odvahou vykročily k nesmrtelnosti“ (Героям границы, женщинам и детям мужеством своим в бессмертие шагнувшим). Pomník navrhl Valentin Pavlovič Zankovič, jeden z členů tvůrčí skupiny, která pracovala na návrhu Památníku obránců pevnosti Brest z let 1969–1971. Sousoší představuje tři vojáky jdoucí do útoku, ženu velitele s dětmi a zraněného pohraničníka, kterému dává žena napít z přilby. Podstavec sousoší je zhotoven z červené a černé žuly.

Zde jsme nejprve květinou a minutou ticha uctili padlé a dále si prošli celý komplex i se zastávkou u řeky Bug. Legenda zde praví že, kdo si vodou z řeky omyje tvář do roka otěhotní. To jsme, ale Standovi řekli až po provedení tohoto rituálu…
Správná legenda se samo sebou zmiňuje o dlouhověkosti.


Následovala prohlídka pravoslavného kostela, kde po zjištění, že jsme výprava z Čech, nám byla umožněna prohlídka i jinak nepřístupných částí kostela. Za což moc děkujeme. Zajímavostí tohoto sobotního dne bylo zjištění, že běloruská mládež má povinnou školní docházku i v sobotu a tento den využívá na exkurze, sportovní klání nebo návštěvu kina. V našem případě byl tedy komplex zaplněn školními výpravami, kde bez dozoru lehce řádili, ale pod dozorem jsme zažili něco, co u nás rozhodně není už dlouhá léta běžné. No posuďte sami z přiložených fotografií, kde uvidíte skupinku školáků, kteří pod vlajkou zpívají národní písně a spořádaně vcházejí hlavním vchodem pod hvězdou do Brestské pevnosti, odkud jsme zrovna odcházeli k autu a dalšímu 400 km dlouhému přesunu do Minsku. Tedy přímo k městu Zaslav a muzeu Linie Stalina. Cestou jsme se zastavili v motorestu na oběd a konečně také na místní kuchyni, na které jsme si více či méně pochutnali.
Jen pozor guláš není guláš a řízek znamená mleté maso, ale to jsou jen drobné přešlapy. Jídlo, i když přišlo jiné, než jsme čekali, bylo velice chutné, teda až na naši nejmladší členku výpravy, která této kuchyni zrovna nepropadla…

U benzínky jsem si ještě musel jít vyfotit majestátní sochu zubra, což je národní zvíře a poznávací znak Běloruska.

Na Linii jsme dorazili už za tmy, ale čekal na nás náš kamarád a hostitel Juri Перепечин Юра, který nás zde ubytoval, roztopil krb ve srubu, a i usedl ke stolu na trochu toho česko-běloruského přátelství. Domluvili jsme se s ním, že nás následující den provede po Minsku.
Po odjezdu Juri jsme ještě přešli do sauny za teplem, dojedli a dopili zásoby, já zpracoval pár fotek a šli spát po dalším krásném dnu v Bělorusku.




Den třetí
Ráno jsme se co nejdříve vykradli z Linie, aniž by o nás vlastně někdo pořádně věděl.
Naše cesta směřovala do blízkého města Zaslav, kde jsme naložili našeho průvodce Juriho. Následovala zastávka na blízké benzínce na ranní kávu a snídani. Benzínové stanici dominovala nádherná socha Izjaslava jenž byl zakladatelem blízké Zaslavi.
Poté jsem předal klíčky a sedadlo řidiče Jurimu který nás odvezl do Minsku.
Nejdříve jsme museli ukojit naše nákupy chtivé holčiny které historie a krásy Běloruska zas tak neokouzlili ale velikost Minské Tržnice je srazila do kolen. Naneštěstí čas je neúprosný, a tak s námi Juri vyrazil ještě do obchodního domu u kterého jsme si zašli na další čistě národní Běloruský oběd. Následovala jízda po Minsku v ulicích kudy dennodenně jezdí Běloruský prezident. Cesta ale měla cíl a tím bylo Běloruské museum velké vlastenecké války. Zde nám ještě Juri dal poslední instrukce a následně se s námi rozloučil.




Museum mě ohromilo již zvenku svojí architekturou tak jsem se zde trošičku zasekl a kamarádi na mě museli  netrpělivě čekat uvnitř. No co světlo se musí využít ;)  Po zaplacení směšného vstupného (asi 70 kč) jsme si dali rozchod a každý na vlastní pěst a svým vlastním tempem začali procházet tohle rozlehlé museum.
Jednotlivé exponáty popisovat nebudu ale rád bych vypíchnul několik věcí.  Za prvé mě překvapilo a potěšilo že museum začíná expozicí o okupaci Československa roku 38. Dále pak spousta krásně vytvořených dioramat  u kterých mi jen vadily všudypřítomné cedulky zakazující focení s bleskem  což při fakt mizerném osvětlení které museum mělo ( přidávalo to ovšem  mohutně na atmosféře) Mě jako dokumentaristovi výpravy pár vrásek na tváři udělalo ☹.  Celkově mě ale moderní pojetí a zpracování celého musea naprosto nadchlo a asi bych zde dokázal strávit i víc času. Ten nás ale neúprosně tlačil, takže jsem si nahodil spadlou čelist ze sálu pod kupolí musea, která mi zde spadla až na zem a vydali se vstříc velkoměstu …




Tedy přesněji na vycházku podél řeky Svislah vstříc historické části města a ostrovu slz. Což je památník vojákům padlých v Afghánistánu v 80. letech minulého století. Také jsou zde vyryta jména 771 Bělorusů padlých v této válce
Památník by měl být ale symbolem zármutku kvůli všem padlým vojákům ve všech válkách,
protože sochy obklopující památník symbolizují matky, marně čekajíc na své syny až se vrátí z války.






Následoval přesun zpět k muzeu, ale zvolili jsme trošku jinou trasu. Asi bych měl uvést, že jsem nás tam táhnul já jelikož jsem v dáli vyděl monumentální zdobení místního KFC se sochou sovětského socialistického realismu poté následovalo kino Moska a supermoderní obchodní dům který jsme alespoň na skok navštívili.  Zde jsem se  maličko trhnout od skupiny a v poklidu dal odpočinout nohám v malé kavárničce, prohlídkou obchodů a rychlému přesunu k autu kde jsem to před skupinkou stihl asi o 3 minuty, takže nikdo na nikoho nemusel čekat a všichni společně mohli vyrazit k naší základně na Linii Stalina.




Čtvrtý den
Čtvrtý a také poslední poznávací den jsme započali prohlídkou Linie Stalina.
Stalin Line Museum bylo otevřeno v roce 2005 k 60. letému výročí vítězství ve 2. světové válce. Muzeum se nachází SZ od Minsku na jednom z mnoha míst,
kde se nacházela sovětská obranná linie proti útokům ze západu. Stavěli ji totiž již na počátku 30. let 20. století. Stalinova linie je neoficiální název po vzoru
Maginotovy linie. Nešlo o souvislou řadu bunkrů přes celé Bělorusko, ale vždy každá určitá oblast Běloruska, Ruska a Ukrajiny měla takovýto obranný systém.
Bohužel pro Sověty celý systém nebyl hotov a tam kde hotový byl, byl ne vždy připraven na nacistickou invazi, takže jenom určité části linie (hlavně na jihozápadu)
dokázaly opravdu nacistům vzdorovat. Za tento problém si mohli samotní Sověti, protože když v roce 1939 zabrali východní Polsko, posunula se jim západní hranice
o několik set kilometrů na západ a Sověti tím pádem začali budovat novou obrannou linii. Když došlo k nacistické invazi do Sovětského svazu,
tak nová linie nebyla připravena a stará Stalinova linie byla na hodně místech opuštěná a beze zbraní a munice.




Hned po příchodu na hlavní parkoviště si nás ale odchytli a na počest naší přítomnosti jme mohli vyvěsit naši státní vlajku.  Což si zasloužilo odměnu v podobě ranní kávičky a posezení ve vyhřáté kavárničce kam za námi přišel Juri a pomohl nám naplánovat naši další cestu.  Takže poslední rady poděkovat, rozloučit se připomenout náš noční odjezd a teď konečně odjezd na Běloruské dálnice…




Naše první cesta vedla k památníku Chatin
Bylo pondělí tudíž stejně jako u nás mají musea zavřeno tudíž nás po příjezdu čekalo prázdné parkoviště naštěstí je památník přístupný stále takže jediné, co jsme oželeli bylo pro toto místo stejně nedůstojné nakupování suvenýrů 
Záchody byly ovšem také otevřené, takže jsme si mohli v klidu odskočit, aniž bychom jakkoli znectili tohle místo. I když po zjištění že jsou tu jen turecké záchody o tom stejně dost lidí přemýšlelo ..
 Bělorusům se povedlo opravdu důstojně a při tom dojemně vytvořit místo, co má připomenout nejenom vypálenou vesnici Chatyn, ale všechny vypálené vesnice po Bělorusku, a také hlavně všechny běloruské oběti 2. světové války. Ač se to zdá až neskutečné tak ve 2. světové válce zemřel každý čtvrtý občan Běloruska, konkrétně 2 357 000 lidí. Memoriální komplex Chatyn se nachází přesně v místech, kde stála vesnice Chatyn. Nedaleko od ní v roce 1943 došlo k partyzánskému útoku na nacistický konvoj, při kterém bylo zabito několik vyšších nacistických důstojníků. Jako odvetný čin byla vesnice vypálena, lidé byli shromážděni do stodoly a ta byla zapálena. Na místě zemřelo 149 lidí, z toho polovina byly děti. Celkově bylo vypáleno po Bělorusku 619 vesnic, z toho 433 bylo obnoveno a 186 ne. Číslo 186 najdete i v rámci komplexu jako jeden z pomníků. Stejně jako sochu jednoho z přeživších, který drží v náručí mrtvé dítě. Napravo od sochy naleznete pomník, jenž vypadá jako střecha ležící na zemi. Jde o střechu shořelé stodoly a nemá se k ní chodit, protože to byla poslední cesta vesničanů před smrtí. Nejpůsobivější jsou ale betonové obvody 26 farem na přesném místě, kde tyto farmy stály. Uprostřed každého betonového obvodu je komín se zvonem, který každých 30 sekund cinkne. Toto má symbolizovat to, že během 2. světové války zemřel každých 30 sekund jeden sovětský občan. Jiné zdroje uvádějí, že cinknutí má být varováním, aby se nikdy nic takového už neopakovalo. Na komínu každého domu je plaketa se jmény lidí, co zde žili. Dál je v komplexu hřbitov 186 vesnic, které se už nikdy neobnovily.
Každá vesnice má svůj vlastní velký hrob. Za hřbitovem vesnice se nachází strom života, což je pomník, na kterém jsou vypsány názvy 433 obnovených vesnic. Největším pomníkem, památníkem nebo stavbou v komplexu je velká betonová zeď s výklenky se jmény míst, kde proběhly masakry, kde byly pracovní tábory a obecně oblastí v Bělorusku s počty zde zemřelých lidí.
Jedna teorie tvrdí, že Sověti schválně využili masakr v Chatyni a memoriální komplex v roce 1969 udělali právě zde, aby zmátli zahraniční návštěvníky kvůli masakru Poláků v Katyni.




Místo a jeho tíživá atmosféra na nás opravdu padla tak jsme se v poklidu přesunuli k autu a vydali se k naší další zastávce kterou měl být  Kurgan Slavy neboli Mound of Glory v angličtině mi bychom toto místo asi přeložili jako mohyla nebo kopec Slávy.    Napřed ale cesta a cestování po dálnici, a nejen po ní …
Za necelý týden jsme najeli 2720 km bez většího problému nebo zabloudění. Jako navigaci jsem používal Google maps. fungují, ale pár míst nebo tras jako by neznal a snažil se nám vnutit delší a zbytečnou cestu, ale dopravní situace atd. funguje online stejně jako u nás. Na dálnicích mě překvapily věci typu přechod pro chodce, autobusová zastávka, cyklisti, prodejci hub a všeho možného nebo například nájezdy z levé strany přes protisměr.
Povolených je oficiálně na dálnici 110 km/h, ale snad všude byly značky dovolující jet 120 km/h. Dost často potkáte radary, které fotí, ale značka vás na ně předem upozorní.Z toho se mimochodem stala taková hra   kdo upozorní dřív řidiče na to že minul žlutou ceduli s foťákem.  Mimo 20 km rádius kolem Minsku jsou silnice skoro prázdné, povrch silnic je v dost slušném stavu, a proto je řízení po běloruských dálnicích naprostá pohoda. V obcích se smí jet maximálně 60 km/h . Ovšem po odbočení z hlavních tras nás překvapil i hrubý kamenito/hlíneěný povrch ovšem jet se po tom dalo a alespoň jsme si užili trochu dobrodružnou část cesty. A taky výhledy na trošku jiné Bělorusko, než jsme doposavad vídali.
Kolem cest kudy osobní auto naposledy před deseti lety jinak je určen snad jen traktorům a koním vidíme zemědělská družstva a lány polí. Moderní města a nové domy nahradily domečky jak z Mrazíka a zajímavostí bylo i pravděpodobně zrušené zdravotní středisko v centru vesnice.
Nic ale netrvá věčně a zničeno nic skončila hlína a objevil se asfalt a následně jsme vjeli na staveniště nové moderní dálnice kde se v dáli začínal rýsovat cíl naší cesty.




Kurgan Slavy je památník symbolizující porážku nacistických vojsk na území Běloruska v roce 1944.
Stavba započala v roce 1967 a byla dokončena v roce 1969 na oslavu 25 let od tohoto vítězství. V místech, kde se nachází památník, tedy 20 km severně od Minsku, se stala událost nazývaná jako “Minsk pocket“. 105 000 nacistických vojáků bylo obklíčeno, přes 50 000 zabito,
ostatní zajati. V rámci této události došlo i definitivnímu osvobození hlavního města po třech letech okupace.
Památník je vysoký 70 metrů. 35 metrů má uměle vytvořený vysoký kopec, na kterém se tyčí samotný 35 metrů vysoký památník, jenž se skládá ze 4 bajonetů, kdy každý symbolizuje jednu frontu (1., 2. a 3. běloruská a 1. pobalstská). Bajonety ze zdola obepíná 20 metrů dlouhý a 2 metry široký prstenec s nápisem vytvořený z mozaiky, který zvolává slávu sovětské armádě.
K prstenci vede 241 schodů a ze shora je krásný výhled na běloruskou krajinu.
Díky výhledu jsme také zjistili že stojíme naprosto špatně a z východní strany je nejen parkoviště ale i výstava techniky a kavárna.
Následný přesun byl dílem okamžiku, a zatímco já byl lovit ještě další záběry tak ostatní zapadli do kavárny. Po chvíli jsem je tam následoval káva sice ušla, ale dortem, který jsem si zde chtěl zlepšit náladu jsem mohl požít leda tak jako zarážku dveří.  Bohužel v Bělorusku se datum spotřeby nějak extra neřeší a musí se na něj dávat při nákupu docela pozor. Vypovídá to ale o nátuře místních lidí a o tom že nejsou tak konzumní a věcí si daleko více váží nežli mi.




Poslední cesta už jen vedla pozdravit naše kamarády z obchodu www.schusters.ru/ a poslední nákup v jednom obřím obchodním domě který byl nečekaně ve výstavbě takže žádné extra hýření se nekonalo ( tedy jak pro koho já si svoje nákupy vyřídil do puntíku)
Poslední krátký Přesun na linii poslední upozornění na bráně že ve 2 ráno vyrážíme a menší povzbuzení ve formě zbylých plechovek s Plzní pro ochranku brány…




Vyčůrat umýt a spát …tedy až po pár lahvích vodky že. No ale i tak v jednu nás čeká budíček sbalit se a hurá k bráně a směr hranice. Ne tak jednoduše nás Bělorusko nepustí po opětovném prošení na nás přeci jen na bráně maličko zapomněli, takže následovalo ježdění hulákání a troubení po linii (což když vezmu zpětně byl docela zážitek).  No ale dobře to dopadlo a zhruba po hodině se nám povedlo ochranku najít a nechat se vypustit na dálnici. Teď konečně směr Grodno u kterého jsme chtěli překročit hranice do Polska.  Před tím ještě ale zastávka na benzínce s naprosto nezbytně nutnou kávou, u které stál na podstavci krásný exemplář Migu 25 neboli Foxbat což byla taková západní variace na slavný Lockheed SR-71 Blackbird i když jeho kvalit ani zdaleka nedosahoval.
No nic konečně na hranicích, před kterými jsme ještě nezapomněli vrátit Beltollku a pak v koloně poooomaliiinkýýý přechod do EU

​​​​​​​


Cesta domů konec a šmytec 

V Polsku po zjištění, že mám na mobilu vypnuté dálnice na GPS, jsem kolegy maličko vyděsil asi 15 hodinovou cestou domů, co mi ta mašinka navrhla Ovšem stala se i jedna velice příjemná věc, a to na hodinkách o 2 hodinky zpět, takže ne 8 hodin ráno, ale příjemných 6 . Další vyhlídky ale tak zářivé nebyly. A to dlouhá (i když ne tolik, co mi prvně navrhla GPS) cesta na území ČR. Zastávka v Polsku na výborný obídek, kde přelouskat jídelní lístek bylo obtížnější, jak v Bělorusku. Dalo nám však zavzpomínat na tuto bezva zemi, což jsem si ještě podpořil poslední porcí boršče pro tento výlet. Cestou jsme pak ještě vzpomínali na uplynulý výlet a Bělorusko všeobecně.
I přesto že je to pravděpodobně poslední země v Evropě, co má ještě zaveden trest smrti, jsme se zde cítili opravdu dobře. Ale snad i díky této tvrdé ruce jsme se tu o sebe ani jednou nemuseli vůbec bát a všeobecná čistota ve městech, ale i na dálnicích nás uchvátila. Dále pak na milé a dobrosrdečné lidi, kteří zde žijí. I když, co se týče dochvilnosti a spolehlivosti, mají trochu, co dohánět…Prostě neřeší maličkosti a žijí díky tomu asi víc v pohodě. Na moderní města a silnice, ale i na malebné vesničky a cestičky, co k nim vedou.
Ovšem hlavně na majestátné památky a historii, kterou místní lidé žijí a dodnes s hrdostí uctívají.
Teď je asi 10 dní od tohoto výletu a já si už jen vzpomínám na to, jak jsme vyhodili Kamču s obřím kufrem na nádraží v Olomouci a pokračovala ještě dál do Prahy. Pak na překvápko pro Moniku Dvořákovou, jelikož se jí rodinka vrátila o den dříve, než čekala Standu, jenž se ode mě z domu vydal ještě na cestu směr Brno (domů), což znamenalo, že po necelém týdnu jsem sám. Sám doma v tichu a klidu, a ne zavřený v konzervě na kolečkách, kde už na nás ta ponorka ke konci cesty začala docela působit, byť to byla bezvadná parta přátel, jsem moc rád, že se mnou tento výlet absolvovali. Ale od té chvíle si trošičku víc vážím toho klidu a svobody, co mám.

Foto z posledního dne zde https://www.zonerama.com/Sedlak/Album/5787863

Závěrem poděkování

Jurimu Перепечин Юра za ubytování, starání se o nás a v neposlední řadě provedení městem Minsk a pomoci s naplánováním našeho výletu,

Jardovi Dvořákovi za nápad a zprostředkování výletu,

Kamile Kaňovské za vyřizování snad všeho potřebného, co na nás cestou, ale i před cestou číhalo, stejně tak ji moc děkuji jako první čtenářce za  první korekturu  a rady.
Standovi Průšovi, člověk se kterým se dalo cestou výtečně povídat a také obrovská studnice vědomostí.

Doufám, že se vám můj stručný (no poprvé v životě jsem se snad takto rozepsal) cestopis líbil.

řidič fotograf, pokladník a palubní nástěnkář naší výpravy... Zdeněk Sedlák